Live Personal Appearance

31. 10. 2008    Kategorie: Názory

Dlouho mi trvalo, než jsem se do tohoto článku pustil a ještě déle, než jsem ho dokončil. Má se totiž věnovat tématu v elektronické kultuře čím dál častějšímu, avšak velmi složitému. Nejsem si navíc jistý, jestli jsem dost velkým odborníkem na to, abych mohl o takové věci psát. Nicméně se pokusím rozebrat, co se skrývá za tím pověstným přívlastkem za jmény elektronických umělců.

V jisté dávné době, kdy vinyly vládly všem elektronickým beatům, započala svůj život revoluce. Díky technickému pokroku najednou bylo možné nevozit na akce jen a jen desky a později cdčka, ale djs si mohli začít s sebou vozit i jednotlivé zvuky a různé samply a vůbec cokoliv, co je napadlo. Ti nejlepší z nich dokonce skládali a skládají takto hudbu přímo před publikem. Při těchto ďábelských improvizacích pak dokážou naplno projevit svůj talent přičemž navíc můžou bleskurychle reagovat na lidi a vytáhnout z nich víc. ( Stephan Bodzin je příklad za všechny mluvící).

Problém ale nastává. A to právě při přechodu od gramofonů na různé midi kontrolory, efektory a notebooky. Ne každý je zastánce těchto nových postupů a existují ortodoxní vyznavači starých postupů, které za nic na světě neuspokojí otevřené monitory macbooků namísto točících se desek. Ještě cd playery jsou ochotni skousnout, ale tím to končí.

Já osobně si myslím, že už jde o dva odlišné světy. Jednoznačně existují djové, které si bez gramofonů nebo cd playerů nedokážu představit. Navíc by byla věčná škoda, kdyby namísto precizní hrací techniky klikali do počítačů (Carl Cox nebo Svan Vaeth je příklad za všechny mluvící).

Ale zas takový Sasha, Advent, Chris Liebing nebo Richie Hawtin, ať už hrají více či méně live, dokážou skládat sety jakoby z jiného světa. Už se nemusí omezovat na klasické analogové postupy míchání, ale vypraví opravdový příběh, většinou absolutně vyladěný do všech detailů. Tito pánové se pak nestydí říct si i o několik set tisíc za jedno hraní na velké akci.

Další problém pak nastává u samotných lidí. A to proto, že zdaleka ne každý dokáže live act ocenit. Myslím, že dost lidí by ani nepoznalo, kdo hraje live, či nelive. Navíc jím to často bývá i jedno. Já sám pochopím live set většinou až po několika poslechnutích…

Na živém hraní je dobré to, že člověk může zahrát absolutně standardním postupem, jako by střídal desku za deskou, ale navíc může dělat věci, o kterých si turntablisti mohou nechat jen zdát. Jádrem většiny live vystoupení je program zvaný ableton live, který dovoluje tvůrci dostat se přímo ke kořenům elektronické hudby. O tomto programu se traduje, že je v něm možné udělat takřka cokoliv. A tím se stává pro spousty lidí velice složitým i když v principu je to jednoduchá věc.

A poslední věcí, kterou bych chtěl nakousnout a která mi trochu vadí je to, že v poslední době se často ono čarokrásné slovo „live“ zneužívá. Jelikož ableton dává moc a moc síly a možností do rukou těm, kteří s ní neumí zacházet. Výsledkem pak často bývají monotónní sety i od zvučných jmen elektronického nebe, nebo naopak slátaniny přeplácané všemi možnými i nemožnýmy zvuky. Hrát live je totiž v módě. A tak i sestavy, které by někým sotva mohly být označeny za „živé“, jsou za „živé“ považovány a jsou tak i napsány na plakátech. Napříč tomu se pak hranice mezi live a nelive bortí a málokdo se v tom vyzná. Mě by velice zajímalo, kdo a jak určuje, jestli ten či onen hraje live. Protože pak, když si jeho set poslechnu, neslyším nic jiného, než někým vydané tracky za sebou namíchané, malinko okořeněné efektorem, nebo samplerem.

Takže ano, závisí jak jinak, než na názoru. Někdo se holt rád nechá zavést do jiných dimenzí hudebního světa, někdo jede na své hity od Fedde le Granda a Tiesta a někdo se jede zkalit s holkama

Lopaka